sobota 9. února 2019

Volby

Už se to zase blíží...příprava volební místnosti. Školní lavice se musí přesunout na konec třídy, naopak před tabuli přijdou tři až čtyři stoly a na ně ubrusy. Židle pokud možno z druhého stupně, protože do těch, které tu mají (1. třída) se většině členů volební komise zadní část těla opravdu nevejde. Pak nástěnka, znak a ještě pár důležitostí jako je třeba plenta nebo urna. No prostě když máme vše připravené, usedneme za stoly a rozdělíme si seznam voličů. A ten v našem volebním okrsku není vůbec krátký, vždyť je v něm zapsáno bez mála 1000 voličů. Po každé jsem zvědavá, kolik lidí přijde.
Ale ještě víc se vždy těším na "kolegy" členy. Ono se totiž hodí, když nám to sobotní počítání jde pěkně od ruky díky "prima partě". Před pár lety jsem měla možnost si promluvit pro mě s velice zajímavým člověkem. S námi byl jen ty jedny volby, ale pamatovat si ho budu dlouho. Už když přišel a sedal si za stůl jsem věděla, že má něco s nohou. Později, když se na chodbě u kávy rozpovídal o svém životě, potvrdil se můj postřeh. Byl to profesionální voják, který na misi přišel o nohu. To co prožil, že vůbec přežil, s čím se musel vyrovnat a přijmout naprostou změnu v životě si asi člověk těžko představí. I ten fakt, že doma čekala manželka a dvě malé děti musel být stresující. Překvapil mě svoji upřímností a to povídání mu nedělalo sebemenší problémy. Mluvil jedním dechem, to bylo milé a přestože zážitek byl hodně bolestný, dokázal o všem mluvit a to je dobře.
Nezapomenu ani na další členku, která vybočovala snad vším. Vše co řekla či udělala bylo přinejmenším zvláštní. Seděla vedle vojáka, který odpovídal na dotaz ohledně jeho protézy. Příběh značně zkrácený od toho, který vyprávěl mně na chodbě. Všichni tiše a soucitně poslouchali, když se najednou paní dost nahlas projevila a začala vyprávět svůj příběh stylem: "Tak to já byla jednou taky nemocná s nohou, ošklivě jsem si vyvrkla kotník, to si neumíte představit tu bolest, 14 dní jsem nemohla chodit".....a mlela a mlela. Podívali jsme se na sebe s manželem a oba se pak doma shodli, že jsme měli sto chutí po ní skočit a tu pusu jí zalepit. Všichni jsme zůstali jak opaření. Asi si toho nevšimla a vůbec nic jí nedošlo. Voják se jen pousmál a tiše vyslechl, co měla na srdci. Styděla jsem se za ní. Bohužel i tací žijí mezi námi...

Žádné komentáře:

Okomentovat