Kde jsou ty doby, kdy mé děti věřily na opravdické čerty a Mikuláše. Dokonce máme schované uhlí, kterým Míšu, coby dvou leté díťátko, zmazali v kočárku. Plakala, bránila jsem jí, ale parta velkých opravdu "krásně kostýmově vybavených" čertů byla duší náctiletou a ta nebere ohledy na křehkou dušičku těch nejmenších. Léta jsme jezdili do Koněpruských jeskyní, kde je nádherné peklo a děti tam slíbí naprosto všechno, ale bez psychické i fyzické újmy :-). Mám tyhle kouzelné chvíle ráda, ale zřejmě si budu muset počkat až na vnoučata...Pamatuji si spoustu mandarinek, oříšků a bonbónů zabalených v červeném celofánu, ten pohled na lampy, žluté světlo navozovalo kouzlo adventu. Pamatuji si sníh po kolena (no byla jsem malá a od bot ke kolenům nebylo zas tolik centimetrů jako je dnes :-) ), chodili jsme s našima na Sletiště na jízdárnu, kde Mikuláše doprovázeli čerti a koně táhli vůz plný dárků.
Jednou jsem šla s babičkou od autobusu domů a potkaly jsme Mikuláše, obrovského krásného. Byl na mě moc hodný, zastavil nás a za básničku, kterou jsem ze sebe vysoukala mi dal pomeranč. Léta jsem tuto příhodu všem vyprávěla, protože to pro mě byl obrovský zážitek. Jak málo stačí dětem, že? No doba pokročila, kouzlo se vypařilo (ale ne tak docela, kousíček si schovávám, nechci se toho vzdát).
Letošní čerti rejdění mých dětí proběhlo formou návštěvy Žatce, prohlídky města a jeho muzeí a za příšerné zimy shlédnutí těch nejhrůznějších příšer (já sice musela zůstat doma, ale zato jsem byla v teple a díky fotkám jsem mohla dodatečně také prožít tu "hrůzu" :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat