Míša 2007

A z malého skřítečka

slečna se stala, 

kdepak je bryndáček?

Voda ho vzala. 

Všude těch chrastítek,

plyšáků, plenek, 

slyšet byl dětský smích, 

ťapkání nožek. 

Šminky a hřebeny, 

laky a džíny, 

vyrostla holčička, 

hračky má jiný. 

Vzezřením navenek, 

působí dospěle, 

uvnitř však dušička, 

zpívá si vesele... 

Z malého skřítečka 

slečna se stala, 

povaha miloučká, 

v srdci zůstala ☺️

Střípky z voleb 2017

Je to tady, vše připraveno, můžete přijít volit. První půlhodina je hektická, později se vlny voličů stávají volnějšími. Tentokrát nám přišlo přes 520 voličů, což je asi 56%. Počítali jsme hodinu a výsledky odevzdávali pětadvacátí a to je z 57mi kladenských + dalších ani nevím kolik (vídáme i čísla přes 70) okolních okrsků úspěch. Voliči chodili různí - staří, mladí, veselí i vážní, zdraví i nemocní. Obdivuji ročníky 1926 - 35, kteří nejenže PŘIŠLI volit, ale s dobrou náladou nás bavili nebo si dělali legraci. To bylo milé :-) A co mně letos utkvělo? Tak třeba slečna, která hned mezi dveřmi povídá: "Dobrý den, jsem asi dement, ale to můžu volit kdekoliv?" Nebo paní, která mi podává místo občanky seznam ulic a směje se a směje, jak mě nachytala. Pak také jeden pár mladých lidí, nesmělých, tichých, jeden bez druhého ani krok a pak překvapivě oba přistoupili k urně, slečna odhodila nesmělost a jala se chlapce navádět jak a kam si má stoupnout, ať se usmívá a fotila ho mobilem. Po vhození obálky se vypařili tak rychle, že z nashledanou bylo slyšet jen to ...nou :-).
Letos přišel i jeden mladý muž cizí národnosti, který slušně pozdravil a stál u dveří. Po vyzvání, zda jde volit s úsměvem odvětil, že jsou dnes volby, tak co by tu tak asi dělal. Po dalším vyzvání a ukázání občanky, vzal obálku a než jsme stačili dokončit otázku zda má lístky, odešel za plentu kde odvětil, že nemá a vrátil se zpět. Co tam chtěl hodit??? Další mladík se nás zvědavě přišel zeptat, že už sice volil vedle ve třídě, ale že tam za plentou měli propisky. "Vy je tu máte také?" otázal se. Ujistili jsme ho že ano a on se nás zeptal, z jakého důvodu tam jsou připravené? Jedna osoba na nás zpoza plenty volala, že nemůže tu "čtyřku" najít a objevili se i tři "olizovači" obálek. Také, ostatně jako vždy, přišel pan fotograf, který se na naše reakce smál, že každá říká, hlavně ať tam není vidět a pak se pídí po fotkách, na kterých by se našla a hrozně se diví, když se nenajde :-):-):-) Na letošních volbách byla legrace, občas jsme se nestačili divit a bohužel jsem zažila i situaci, kdy přišla paní a podávala mi obálku s lístky svého manžela se slovy: "Nevím komu to mám odevzdat, manžel zemřel".
Na období voleb si čas od času vzpomene každý, ale ne vždy to bude v souvislosti s politikou.....

Volby

Už se to zase blíží...příprava volební místnosti. Školní lavice se musí přesunout na konec třídy, naopak před tabuli přijdou tři až čtyři stoly a na ně ubrusy. Židle pokud možno z druhého stupně, protože do těch, které tu mají (1. třída) se většině členů volební komise zadní část těla opravdu nevejde. Pak nástěnka, znak a ještě pár důležitostí jako je třeba plenta nebo urna. No prostě když máme vše připravené, usedneme za stoly a rozdělíme si seznam voličů. A ten v našem volebním okrsku není vůbec krátký, vždyť je v něm zapsáno bez mála 1000 voličů. Po každé jsem zvědavá, kolik lidí přijde.
Ale ještě víc se vždy těším na "kolegy" členy. Ono se totiž hodí, když nám to sobotní počítání jde pěkně od ruky díky "prima partě". Před pár lety jsem měla možnost si promluvit pro mě s velice zajímavým člověkem. S námi byl jen ty jedny volby, ale pamatovat si ho budu dlouho. Už když přišel a sedal si za stůl jsem věděla, že má něco s nohou. Později, když se na chodbě u kávy rozpovídal o svém životě, potvrdil se můj postřeh. Byl to profesionální voják, který na misi přišel o nohu. To co prožil, že vůbec přežil, s čím se musel vyrovnat a přijmout naprostou změnu v životě si asi člověk těžko představí. I ten fakt, že doma čekala manželka a dvě malé děti musel být stresující. Překvapil mě svoji upřímností a to povídání mu nedělalo sebemenší problémy. Mluvil jedním dechem, to bylo milé a přestože zážitek byl hodně bolestný, dokázal o všem mluvit a to je dobře.
Nezapomenu ani na další členku, která vybočovala snad vším. Vše co řekla či udělala bylo přinejmenším zvláštní. Seděla vedle vojáka, který odpovídal na dotaz ohledně jeho protézy. Příběh značně zkrácený od toho, který vyprávěl mně na chodbě. Všichni tiše a soucitně poslouchali, když se najednou paní dost nahlas projevila a začala vyprávět svůj příběh stylem: "Tak to já byla jednou taky nemocná s nohou, ošklivě jsem si vyvrkla kotník, to si neumíte představit tu bolest, 14 dní jsem nemohla chodit".....a mlela a mlela. Podívali jsme se na sebe s manželem a oba se pak doma shodli, že jsme měli sto chutí po ní skočit a tu pusu jí zalepit. Všichni jsme zůstali jak opaření. Asi si toho nevšimla a vůbec nic jí nedošlo. Voják se jen pousmál a tiše vyslechl, co měla na srdci. Styděla jsem se za ní. Bohužel i tací žijí mezi námi...

Mužská věc

Bylo teplo, prázdniny v plném proudu, rybník a v něm pár lidí. Dětičky se mi koupaly, já si na břehu četla a po očku je sledovala. Idylka dokonalá. Na opačném břehu rybníka leželo pár "opékačů", sem tam nějaký páníček se psem a pak mladí, kteří juchali a skákali do vody z tenkrát ještě podél břehu rostoucích vrb. Najednou se ke mně řítí mladší dcera (v tu dobu osmiletá) celá rozčilená, evidentně jí něco ale hooodně naštvalo.
Začala mi popisovat jak se klidně koupe, hraje si ve vodě s nafukovačkama, skáče, prostě si užívá koupání. No a pak prý vidí, jak jeden z těch ležících lidí si sedne, pak vstane a jde se koupat. Na tom není nic k naštvání, no jo jenže ten pán byl "mami úplně nahatej a já viděla tu mužskou věc!!!" :-) Byla pohoršená, protože neměl plavky a normálně se koupal nahatý. "Do vody už nejdu..." prohlásila. Daly jsme řeč a nakonec se ještě x-krát vykoupala :-) No, pak jsem se na toho pána zaměřila a neviděla nic, protože jsem neměla brýle na dálku :-) :-) :-)

T603

Dnes jsem hledala jeden e-mail a našla úplně jiný, vlastně zapomenutý. Matně si vzpomínám, že mi ho brácha posílal...ráda jsem se do něj opět začetla. Vyvstaly mně vzpomínky na cestování. Ale na jaké cestování - naší tatřičkou, prostornou, úchvatnou, která předla jako kočka :-) Její zvuk se pozná, to se člověk nesplete. Jedna pro děti veselá, ale pro rodiče už ne tolik veselá vzpomínka mi napadla při čtení z odkazu v mailu. Brácha v rozhovoru pro noviny mluví o prostorném sezení, že jsme vzadu jako děti seděly nohama naproti sobě (v té době se v zadu jezdilo bez pásů či dětských sedaček). Bylo to super, hrály jsme tenkrát nějakou hru, už nevím co, děsně jsme se bavily.

Taťka s námi vždy jezdil opatrně, ale přeci jen to někdy dopravní situace vyžadovala, zkrátka najednou brzda a my letěly mezi sedačky (do toho obr prostoru, kam se vešly sáňky). Taťka byl vyděšený, zda se nám nic nestalo, ale my děti se řehtaly jaký to byl sešup. No tahle vzpomínka je jediná, jinak jízda byla vždy spíše uspávací, mírně houpavá a měkoučká. Když jsem se vdávala, ocenila jsem to pohodlí a hlavně prostor (ne že bych byla prostorná já, byla jsem skoro o 20 let mladší a o 20 kg lehčí :-) ), ale vešly se mi tam totiž šaty i se všemi spodničkami. Brácha a jeho kamarádi nás pak vezli i na hostinu, lidé se dívali nejen pro to svatební troubení, ale přeci jen se běžně na silnici více jak jedna šestsettrojka nevidí. Tedy až na různé veteránské akce, jako třeba už za pár dní na Lidickém okruhu.

https://auto.idnes.cz/zivot-s-tatrou-603-laska-na-veky-dea-/auto_ojetiny.aspx?c=A090713_175013_auto_ojetiny_fdv

Říp

Horu Říp určitě zná každý Čech. Kdo si udělá výlet a vystoupá na vrchol (asi 200m nad místní placaté okolí), uvidí krásu okolní krajiny z výšky kolem 460 m n. m. A to už je pěkný pohled. Za hezkého počasí jsou dokonce dobře viditelné věžáky v Rozdělově. I my z Kladna tuto zvláštně hrbící se horu často vídáme.

S našima jsem tam byla několikrát, vždy autem a pak následovala pěkná procházka. Jako dítě jsem se s našima navýletovala a naprocházela hodně, těch míst, co jsme viděli. Škoda, že si vše nepamatuji, možná proto teď tolik fotím. Jsou okamžiky, které se mi sem tam vybaví jako třeba cedulka na stole a na ní zhruba napsáno: "Šel jsem na Říp, zpátky přijedu autobusem. Taťka."

Motýlek

Je léto a to mě napadají různé myšlenky a vyplouvají na hladinu dávné vzpomínky na toto období. Jako třeba jedna hodně stará, ale moc hezká vzpomínka na začátky mého plaveckého umění. Zrovna včera čeřila klidnou hladinu téhož koupaliště, kde jsem trávila své dětství, osoba lehce plavající stylem, kterým jsem se jako jediná z naší rodiny nenaučila plavat. Už ani nevím, zda mi to nešlo nebo jsem to ani nezkusila umět. To je jedno, jsem s touto hotovou věcí smířená. Nádherný motýlek. Paní, maminka asi sedmileté holčičky, připlavala ke břehu a pak dohlížela, jak její andílek plave kraula. Radila jí a chválila. Tatínek, zřejmě také plavec, na břehu půjčoval chlapci plavecké brýle.

Vyvstala mi dávná vzpomínka na obrovské rozpětí rukou nořících se do vody a vlnění se zbytku těla. Ten zvláštní zvuk plácnutí nohou a gejzír vody, který pak následoval slyším a vidím dodnes. Čekala jsem u břehu a nemohla se dočkat chvíle, kdy na mě přijde řada. Milovala jsem "jízdu" na těch obřích zádech, na kterých jsem se jako klíště rukama držela a nohama pomáhala plavat. Nejdřív se zanořila taťky hlava, já se nadechla a už jsme pluli pod vodou, hluboko, daleko. Fascinovala mě ta síla, která mě stahovala ke dnu a rychlost jakou bych jako malé dítě nikdy nevyvinula. Proud vody kolem svištěl, já se kdykoliv mohla pustit a vyplavat na hladinu, ale to bych se připravila o podvodní zážitky. Nejednou jsme nechtěně vylekali nic netušící "sváteční" plavkyně - starší dámy, vedle kterých jsme se jako velryba vynořili, omluvili se, nadechli a zase se zanořili do hlubin koupaliště. Měla jsem z tohoto učení plavání velkou radost, pochopila jsem vodu a naučila se jí nebát. Dva důlky, v tenkrát ještě svažujícím se břehu, jsem měla jako své místečko odpočinku. Vešly se mi tam akorát dva prsty a za ně jsem plápolala a čekala na další vodní radovánky.

Diamant

Určitě se každému stalo, že někoho potkal a ten mu byl sympatický. Máte společné zájmy nebo schopnosti, spolupracujete spolu nebo se jen tak přátelíte. Já někoho takového potkala skoro před čtvrt stoletím, začali jsme si povídat a protože to povídání nebralo konce, rozhodli jsme se spolu zestárnout a dopovídat si to až do úplného konce. Oba máme spoustu známých a přátel nebo poznáváme nové známé - potencionální přátele a jsme rádi, že máme štěstí na milé lidi, kteří nás obklopují. A ty nemilé se snažíme ignorovat :-)

Milé lidi poznávám různě, třeba nedávno jsem poznala osobu, která nevím jestli má stejné zájmy, schopnosti zřejmě opačné, ale sem tam se někde potkáme. Něco mě k té osobě "přitahuje", možná to pozitivno, které z ní jako pára nad hrncem sálá. Předtuchy, které mě občas přepadnou a já zatím nevím jak s nimi pracovat, se začaly točit i kolem této osoby. Takže jen čekám, co se z toho vyvrbí a jestli vůbec někdy poznám, čím má tato osoba pro mě význam (nebo já pro ni). Jediné, co se mi pořád honí hlavou je vidina mnoha cest, plných štěrku a na jedné z těchto cest se něco blýská. Čím jsem blíž, tím jasněji rozeznávám tvary čistého diamantu, mám radost z pohledu na něj a pocit, že musím každému říct: "Až tudy půjdete, mrkněte se na tu krásu, udělá vám radost." Moc dobře vím, že diamant, který má své slunné místo a rozdává radost kolemjdoucím, se nesmí přemístit. Jeho stanoviště ho dělá tak zářivým. Snad ho někdo nezakopne do stínu, kde by se přestal blýskat a časem by byl od štěrku k nerozeznání.

Štěstí

Co je to štěstí, muuuuuška jenom zlatá :-). Tak tu jsem ještě neviděla, ale říká se, že štěstí "přinese" i nalezení či darování čtyřlístku. Ale možná už to, že čtyřlístek najdete je právě ono hledané štěstí....Tak nevím, od mala nacházím čtyřlístky, ale je pravda, že když je chci najít, ne vždy se zadaří, je to obtížnější než když nechci. Když nechci, to na mě zkrátka vykouknou a přímo si o moji radost z nich říkají. Většinu jsem "našla", vlastně sebrala cestou do práce třeba u auta, při turistické procházce nebo když se vracím domů ověšená taškami s nákupem. To mávají nejvíce, možná ani nechtějí utrhnout, stejně nemám čím. Ale vím o nich a vědomí, že je třeba najde někdo, komu udělají stejnou radost mi stačí. Občas slýchám lidi, kteří tvrdí, že v životě žádný nenašli. Jen se ale neumí dívat, štěstí je všude kolem nás, jen musíme chtít ho vidět. No a pokud mezi tyto "nešťastníky" patříte, udělám vám radost a posílám pár čtyřlístků. A na poslední fotce si ho můžete najít sami - hodně štěstí :-)

Telata

Červenec 2017
Jsou to už asi dva roky, ale průběžně se mi tato vzpomínka vrací a stále se nad ní zamýšlím. Bylo parné léto, koupání nebo aspoň svlažení se chladnou vodou lákalo snad každého. No nejvíce samozřejmě děti. Máme nad koupalištěm chatu, už jako 8mi letá jsem tu trávila spoustu času (no ale to je zase jiná vzpomínka, tu sepíši jindy), takže být na koupališti za 5min není problém a to děti dobře ví. Nejsem z těch rodičů, kteří pošlou dětičky na koupaliště a sami pak sedí doma a doufají, že se jim nic nestane. Ale chápu, že v 11 letech je nemůžu vodit za ručičku - byla bych "trapná matka". Takže sice s nimi jdu, ale mám tzv. dálkový dozor, kdy je vidím já, ony mě, ale nikdo jiný netuší, že k sobě patříme. Je to výhodné, holky se cítí jako velké, před ostatními neztrapněné dozorem a já si odpočívám, čtu, sleduji je i okolí. A už se dostávám k původní myšlence: při dozoru mám možnost pozorovat okolí, dospělé a děti, jejich vzájemné vztahy a chování. A tak se stalo, že výhled na dceru mně zastínila hlava s dlouhými vlasy, pohledného obličeje. Holčina přiběhla i s chlapcem, oba asi tak kolem 20 let. Sedli si na břeh. Vypadalo to idilicky, ale asi vteřinu. Začali se střídavě strkat a objímat, pokřikovat, no aby je všichni asi viděli a obdivovali, že k sobě patří. Ještě horší to bylo ve vodě, kdy topení střídalo fňukání a odhánění a to jsme ji měli zřejmě litovat, ale když chlapec odcházel, dívka za ním letěla jak splašená a zase ho přemlouvala, aby zůstal. Konečně se vracel a to byla ideální příležitost na uražení se a tak to šlo pořád dokola. No prostě telata narušující obecnou radost z prázdnin. Moje rozčílení z této nepohody vystřídalo něco moc milého, jak v chování tak i na pohled. Na břeh si přišel sednout mladík, normální ani hezký ani ošklivý, prostě mladík. Chvíli seděl s nohama ve vodě a občas pohlédl stranou ke vchodu. Na někoho čekal. Říkala jsem si: "Bože, hlavně ať nepřijde opět tele". Po chvíli se v dáli objevil další mladík, taky prostě mladík, nenápadný, štíhlý. Všimla jsem si, jak se tomu čekajícímu rozzářila tvář. Tak na něho jsi čekal? Začali si povídat, tiše vlezli do vody a první na druhého jemně hodil pár kapek vody, opatrně aby mu necákl do oka. Usmáli se na sebe a dál si povídali. Byli tiší, nenápadní, pravý opak telat. Pohoda a radost ze společně trávených chvil z nich jen zářila. Když odcházeli, viděla jsem jejich něžný asi vteřinový dotek rukou, pro ně na veřejnosti tak vzácný....

Mikuláš

Kde jsou ty doby, kdy mé děti věřily na opravdické čerty a Mikuláše. Dokonce máme schované uhlí, kterým Míšu, coby dvou leté díťátko, zmazali v kočárku. Plakala, bránila jsem jí, ale parta velkých opravdu "krásně kostýmově vybavených" čertů byla duší náctiletou a ta nebere ohledy na křehkou dušičku těch nejmenších. Léta jsme jezdili do Koněpruských jeskyní, kde je nádherné peklo a děti tam slíbí naprosto všechno, ale bez psychické i fyzické újmy :-). Mám tyhle kouzelné chvíle ráda, ale zřejmě si budu muset počkat až na vnoučata...Pamatuji si spoustu mandarinek, oříšků a bonbónů zabalených v červeném celofánu, ten pohled na lampy, žluté světlo navozovalo kouzlo adventu. Pamatuji si sníh po kolena (no byla jsem malá a od bot ke kolenům nebylo zas tolik centimetrů jako je dnes :-) ), chodili jsme s našima na Sletiště na jízdárnu, kde Mikuláše doprovázeli čerti a koně táhli vůz plný dárků.

Jednou jsem šla s babičkou od autobusu domů a potkaly jsme Mikuláše, obrovského krásného. Byl na mě moc hodný, zastavil nás a za básničku, kterou jsem ze sebe vysoukala mi dal pomeranč. Léta jsem tuto příhodu všem vyprávěla, protože to pro mě byl obrovský zážitek. Jak málo stačí dětem, že? No doba pokročila, kouzlo se vypařilo (ale ne tak docela, kousíček si schovávám, nechci se toho vzdát).

Letošní čerti rejdění mých dětí proběhlo formou návštěvy Žatce, prohlídky města a jeho muzeí a za příšerné zimy shlédnutí těch nejhrůznějších příšer (já sice musela zůstat doma, ale zato jsem byla v teple a díky fotkám jsem mohla dodatečně také prožít tu "hrůzu" :-)

45

27.2.2018...Dnes je to právě čtvrt století... Tenkrát bylo dost sněhu, dalo se jít na běžky prakticky všude...

Od jakživa bylo běžkování naše oblíbená činnost v zimním období. A nemuselo se kvůli tomu odjíždět ani na hory, vzali jsme jen lyže, kousek od domu na ně hupsli a už se běžkovalo. Přes les, na Záplavy, na něco dobrého k Rackovi či na Plůtek a zpátky domů. Byly to hezké časy.

45 to je půlka 90. Za necelý rok bude babičce 90 let. To je věk, co za tu dobu člověk zažil událostí, kolik poznal lidí, kolik uvařil obědů? Pro děti je 45 let dlouhá doba, člověk už má vše za sebou, je starý. Pro dospělé není 45 let žádný věk, člověk se těší na to, co přijde, co zažije, kolik pozná lidí, na kolik míst se podívá. Přesně tolik je manželovi, je mladý, děti nás pomalu přestávají "potřebovat", budeme mít spoustu času pro sebe, plánujeme prima budoucnost.

Dnes je to právě čtvrt století, kdy jsme naposledy našli na lednici lísteček se vzkazem: "Jídlo máte v lednici, šel jsem na běžky. Čau taťka."

Bylo mu pouhých 45 let....

Hory

Každý rok jsme s našima jezdili na hory. To bylo tenkrát sněhu! Cestou přibýval a přibýval až ho bylo tolik, že autobus zastavil a šlo se pěšky. Kolik kilometrů nevím, ale byla to hrůza - zapadávali jsme po kolena a více, místy byly jazyky tak velké, že jsem myslela, že tam zapadnu celá a najdou mě až na jaře. Pro dospěláky to určitě tak děsné nebylo, ale už jen představa táhnout všechny věci, lyže, děti... No prostě hory byly zapadané a pokud se to povedlo a bylo štěstí, dovezl nás autobus až skoro k chatě. Krušné to byly hory. Teď je to naopak. Člověk se modlí, aby napadlo alespoň trošičku. No zatím máme štěstí a v náš termín vždy sníh je. Ťuk, ťuk, ťuk, raději to zaklepu a pojistím se tak do dalších let.

Vzpomínám na jedny hory (to jsme ještě nejezdili do těch našich, zapadaných Krušných), kde bývalo také dost sněhu a kde měli bernardýna Barynu. Obrovské, chlupaté zvíře, hodné a mírumilovné, které když se k vám přihrne a začne se radovat, nevíte jestli vás jen neolíže nebo zda si vás nakonec celou radostí neodnese do boudy. Pro nás malé děti to byl maxipes Fík, se kterým byla legrace a k horám prostě patřil. Dokonce jsme si pak pořídili do dětského pokoje tapetu bernardýna a na dveřích byla ještě do nedávna. Měla jsem ho ráda a moje děti taky (viz foto).

Jiné hory byly ve znamení korálků, knoflíků, skleněných tyček a různého skleněného odpadu, který se dal najít v lese a okolí. Skleněné úlomky byly tak kouzelné, že jsme přesvědčily rodiče, aby je vzali domů. To jsme si pak v noci užili - ledové sklo přišlo k sobě, v noci začalo praskat a štěstí, že je naši schovali pod postel, jinak nevím nevím odkud bychom ty létající kousky sbírali. Zato nakoupené korálky a knoflíky nám dělaly radost ještě mnoho a mnoho let.

Z dalších hor má psychickou újmu mamka, protože mi tenkrát za trest nekoupili pohár na Bramberku. No neposlechla jsem a tak se řeklo, že žádný pohár nedostanu. Číšník přinesl tři poháry a logicky je dal před maminku a její dvě děti. Pohár, který stál přede mnou, obrovský, zmrzlinový se šlehačkou a barevným cukrovým posypem si vzal taťka a já nedostala ani ochutnat. Bylo jim to samozřejmě taky líto a před okolím i hloupé, ale trest je trest. Měli v úmyslu sem jít hned druhý den a ten pohár mi koupit, vytrestaná jsem byla až až. No jo, jenže když jsme tam druhý den dorazili, bylo zavřeno a pak už se jelo domů. Mamču to do teď tíží, i když jsem jí ubezpečila, že to tenkrát udělali dobře, já to přežila, navíc jsem pak poslouchala jako hodinky (aspoň chvíli :-) ) a mám i pocit, že nám byly poháry nabízeny všude, asi aby se to nějak srovnalo...

No a celou základku jsme jezdili do Krušných hor, do chaty s vlastním vlekem a kotvou, od které jsme byli jak čuňata, sem tam natržené kombinézy, ruce vytahaný, ale šťastný a spokojený. Dost často jsme jezdili na běžkách, celá rodina, bylo to prima, i když v tu chvíli jsme taky protestovaly, že už nemůžeme a že je to daleko a kdesi cosi, ale vždy to byl úžasný zážitek. Letošní hory se daří, máme se báječně. Hory prostě k životu člověka patří...