středa 6. února 2019

Telata

Červenec 2017
Jsou to už asi dva roky, ale průběžně se mi tato vzpomínka vrací a stále se nad ní zamýšlím. Bylo parné léto, koupání nebo aspoň svlažení se chladnou vodou lákalo snad každého. No nejvíce samozřejmě děti. Máme nad koupalištěm chatu, už jako 8mi letá jsem tu trávila spoustu času (no ale to je zase jiná vzpomínka, tu sepíši jindy), takže být na koupališti za 5min není problém a to děti dobře ví. Nejsem z těch rodičů, kteří pošlou dětičky na koupaliště a sami pak sedí doma a doufají, že se jim nic nestane. Ale chápu, že v 11 letech je nemůžu vodit za ručičku - byla bych "trapná matka". Takže sice s nimi jdu, ale mám tzv. dálkový dozor, kdy je vidím já, ony mě, ale nikdo jiný netuší, že k sobě patříme. Je to výhodné, holky se cítí jako velké, před ostatními neztrapněné dozorem a já si odpočívám, čtu, sleduji je i okolí. A už se dostávám k původní myšlence: při dozoru mám možnost pozorovat okolí, dospělé a děti, jejich vzájemné vztahy a chování. A tak se stalo, že výhled na dceru mně zastínila hlava s dlouhými vlasy, pohledného obličeje. Holčina přiběhla i s chlapcem, oba asi tak kolem 20 let. Sedli si na břeh. Vypadalo to idilicky, ale asi vteřinu. Začali se střídavě strkat a objímat, pokřikovat, no aby je všichni asi viděli a obdivovali, že k sobě patří. Ještě horší to bylo ve vodě, kdy topení střídalo fňukání a odhánění a to jsme ji měli zřejmě litovat, ale když chlapec odcházel, dívka za ním letěla jak splašená a zase ho přemlouvala, aby zůstal. Konečně se vracel a to byla ideální příležitost na uražení se a tak to šlo pořád dokola. No prostě telata narušující obecnou radost z prázdnin. Moje rozčílení z této nepohody vystřídalo něco moc milého, jak v chování tak i na pohled. Na břeh si přišel sednout mladík, normální ani hezký ani ošklivý, prostě mladík. Chvíli seděl s nohama ve vodě a občas pohlédl stranou ke vchodu. Na někoho čekal. Říkala jsem si: "Bože, hlavně ať nepřijde opět tele". Po chvíli se v dáli objevil další mladík, taky prostě mladík, nenápadný, štíhlý. Všimla jsem si, jak se tomu čekajícímu rozzářila tvář. Tak na něho jsi čekal? Začali si povídat, tiše vlezli do vody a první na druhého jemně hodil pár kapek vody, opatrně aby mu necákl do oka. Usmáli se na sebe a dál si povídali. Byli tiší, nenápadní, pravý opak telat. Pohoda a radost ze společně trávených chvil z nich jen zářila. Když odcházeli, viděla jsem jejich něžný asi vteřinový dotek rukou, pro ně na veřejnosti tak vzácný....

Žádné komentáře:

Okomentovat