středa 6. února 2019

Hory

Každý rok jsme s našima jezdili na hory. To bylo tenkrát sněhu! Cestou přibýval a přibýval až ho bylo tolik, že autobus zastavil a šlo se pěšky. Kolik kilometrů nevím, ale byla to hrůza - zapadávali jsme po kolena a více, místy byly jazyky tak velké, že jsem myslela, že tam zapadnu celá a najdou mě až na jaře. Pro dospěláky to určitě tak děsné nebylo, ale už jen představa táhnout všechny věci, lyže, děti... No prostě hory byly zapadané a pokud se to povedlo a bylo štěstí, dovezl nás autobus až skoro k chatě. Krušné to byly hory. Teď je to naopak. Člověk se modlí, aby napadlo alespoň trošičku. No zatím máme štěstí a v náš termín vždy sníh je. Ťuk, ťuk, ťuk, raději to zaklepu a pojistím se tak do dalších let.

Vzpomínám na jedny hory (to jsme ještě nejezdili do těch našich, zapadaných Krušných), kde bývalo také dost sněhu a kde měli bernardýna Barynu. Obrovské, chlupaté zvíře, hodné a mírumilovné, které když se k vám přihrne a začne se radovat, nevíte jestli vás jen neolíže nebo zda si vás nakonec celou radostí neodnese do boudy. Pro nás malé děti to byl maxipes Fík, se kterým byla legrace a k horám prostě patřil. Dokonce jsme si pak pořídili do dětského pokoje tapetu bernardýna a na dveřích byla ještě do nedávna. Měla jsem ho ráda a moje děti taky (viz foto).

Jiné hory byly ve znamení korálků, knoflíků, skleněných tyček a různého skleněného odpadu, který se dal najít v lese a okolí. Skleněné úlomky byly tak kouzelné, že jsme přesvědčily rodiče, aby je vzali domů. To jsme si pak v noci užili - ledové sklo přišlo k sobě, v noci začalo praskat a štěstí, že je naši schovali pod postel, jinak nevím nevím odkud bychom ty létající kousky sbírali. Zato nakoupené korálky a knoflíky nám dělaly radost ještě mnoho a mnoho let.

Z dalších hor má psychickou újmu mamka, protože mi tenkrát za trest nekoupili pohár na Bramberku. No neposlechla jsem a tak se řeklo, že žádný pohár nedostanu. Číšník přinesl tři poháry a logicky je dal před maminku a její dvě děti. Pohár, který stál přede mnou, obrovský, zmrzlinový se šlehačkou a barevným cukrovým posypem si vzal taťka a já nedostala ani ochutnat. Bylo jim to samozřejmě taky líto a před okolím i hloupé, ale trest je trest. Měli v úmyslu sem jít hned druhý den a ten pohár mi koupit, vytrestaná jsem byla až až. No jo, jenže když jsme tam druhý den dorazili, bylo zavřeno a pak už se jelo domů. Mamču to do teď tíží, i když jsem jí ubezpečila, že to tenkrát udělali dobře, já to přežila, navíc jsem pak poslouchala jako hodinky (aspoň chvíli :-) ) a mám i pocit, že nám byly poháry nabízeny všude, asi aby se to nějak srovnalo...

No a celou základku jsme jezdili do Krušných hor, do chaty s vlastním vlekem a kotvou, od které jsme byli jak čuňata, sem tam natržené kombinézy, ruce vytahaný, ale šťastný a spokojený. Dost často jsme jezdili na běžkách, celá rodina, bylo to prima, i když v tu chvíli jsme taky protestovaly, že už nemůžeme a že je to daleko a kdesi cosi, ale vždy to byl úžasný zážitek. Letošní hory se daří, máme se báječně. Hory prostě k životu člověka patří...



 



Žádné komentáře:

Okomentovat