Dnes jsou přijímačky na střední školy. Do včera se děti pilně připravovaly, počítaly, řešily rovnice, opakovaly gramatiku, určovaly druhy vět. Právě ze sebe vyplodily to nejlepší, co v nich bylo a nastal klid, snad i dobrý pocit z vykonané práce. Přeci jen jde o jejich budoucnost. Jako rodič mám plnou hlavu do kola se opakujících otazníků jak to asi dopadne, kam ji vezmou, co z ní bude. V hlavě to stále pracuje, tělo setrvačně funguje. Je pár hodin po přijímačkách, já v obchodě a mezi myšlenky na školu se snažím prosadit i myšlenky na večeři. Tak co bychom si tak dali? Vařit budu zítra...chlebíčky by bodly, už dlouho nebyly, vlašský salát vypadá hezky, šunka taky... to by šlo. U pultu stojí mladičký prodavač a s úsměvem se ptá, co si budu přát. "Půl kila vlašského salátu, prosím." Mladíček vezme krabičku, poodejde nad saláty a povídá: "a to je kolik?" Říkám si, že mě asi špatně slyšel, a tak jdu za ním a říkám, že vlašského půl kila. Teď už je to jasné, zřetelné. Jeho reakce mě na chvíli opět vrací k myšlenkám na přípravu na přijímačky, protože povídá: "a to je 25?" Úžasem vyhrknu 50! Chlapec se omluví, že honem nevěděl, vymění si krabičku za větší a naloží do ní přesně, co mu ukazuje displej váhy: 0,50.....