pátek 12. dubna 2019

Půl kila... "a to je kolik?"

Dnes jsou přijímačky na střední školy. Do včera se děti pilně připravovaly, počítaly, řešily rovnice, opakovaly gramatiku, určovaly druhy vět. Právě ze sebe vyplodily to nejlepší, co v nich bylo a nastal klid, snad i dobrý pocit z vykonané práce. Přeci jen jde o jejich budoucnost. Jako rodič mám plnou hlavu do kola se opakujících otazníků jak to asi dopadne, kam ji vezmou, co z ní bude. V hlavě to stále pracuje, tělo setrvačně funguje. Je pár hodin po přijímačkách, já v obchodě a mezi myšlenky na školu se snažím prosadit i myšlenky na večeři. Tak co bychom si tak dali? Vařit budu zítra...chlebíčky by bodly, už dlouho nebyly, vlašský salát vypadá hezky, šunka taky... to by šlo. U pultu stojí mladičký prodavač a s úsměvem se ptá, co si budu přát. "Půl kila vlašského salátu, prosím." Mladíček vezme krabičku, poodejde nad saláty a povídá: "a to je kolik?" Říkám si, že mě asi špatně slyšel, a tak jdu za ním a říkám, že vlašského půl kila. Teď už je to jasné, zřetelné. Jeho reakce mě na chvíli opět vrací k myšlenkám na přípravu na přijímačky, protože povídá: "a to je 25?" Úžasem vyhrknu 50! Chlapec se omluví, že honem nevěděl, vymění si krabičku za větší a naloží do ní přesně, co mu ukazuje displej váhy: 0,50.....